Světová zdravotnická organizace (WHO) vydala dne 26. 8. 2014 zprávu o virové nemoci Ebola.
Vypuknutí virové nemoci Ebola v západní Africe je bezprecedentní v mnoha směrech, včetně vysokého podílu doktorů, sester a dalších zdravotnických pracovníků, kteří se nakazili. K 26. 8. 2014 se nemoc rozvinula u více než 240 zdravotníků v Guiney, Libérii, Nigérii a Sierra Leone a více než 120 jich zemřelo. Ebola zahubila prominentní lékaře, zejména v Sierra Leone a Libérii, čímž tyto země připravila nejen o zkušenou a oddanou lékařskou péči, ale i o inspirativní národní hrdiny.
K vysokému podílu nakaženého zdravotního personálu přispívá několik faktorů, např. nedostatek osobních ochranných pomůcek či jejich lepší využívání a až příliš velký nedostatek personálu pro rozsah epidemie, kdy pracují zdravotníci v izolačních jednotkách mnohem více hodin, než je považováno za bezpečné.
V minulosti se výskyt nákazy virem Eboly zjišťoval po zvýšeném přenosu ve zdravotnických zařízeních, když onemocněli i lékaři a sestry. Jakmile však byl virus Eboly identifikován a zavedla se ochranná opatření, nemoce u lékařského personálu dramaticky ubylo. Navíc se nedávno Ebola mnohokrát objevila ve vzdálených oblastech, v té části Afriky, která je se s touto nemocí již obeznámena a kde se přenos snáze vystopoval a zarazil.
Současný výskyt je odlišný. Jsou zasažena hlavní města stejně jako vzdálené venkovské oblasti, což zvyšuje možnosti, kdy se nakažení dostávají do kontaktu s nemocničním personálem. Ve vesnicích a městech vládne velký strach.
Endemické infekční nemoci jako malárie, tyfus a horečka Lassa imitují počáteční symptomy jako u virózy Ebolou. Pacienti s těmito nemocemi často potřebují naléhavou péči. Jejich lékaři a sestry možná nemají podezření na Ebolu a nevidí potřebu používat ochranná opatření. Některé dokumentované infekce se objevily, když nechránění doktoři spěchali na pomoc čekajícímu pacientovi, který byl viditelně velmi nemocný. To je první úloha většiny lékařů a sester - pomoci nemocnému.
V mnoha případech jsou zdravotníci vystaveni riziku, protože ochranné pomůcky nejsou k dispozici – ani rukavice, ani obličejové masky. Dokonce i v odděleních určených pro Ebolu bývají ochranné pomůcky vzácností, nebo nejsou správně používány.
Školení řádného používání pomůcek je absolutně nepostradatelné, stejně jako přísné dodržování zásad prevence. V osobních ochranných pomůckách je však těžko snesitelné teplo, zvláště v tropickém klimatu, a zmenšují pohyblivost, což značně omezuje čas, po který mohou lékaři a sestry pracovat na izolovaných odděleních. Někteří lékaři pracují za hranicemi svých fyzických možností a snaží se zachraňovat životy ve 12-hodinových směnách, sedm dní v týdnu. Vyčerpaný personál je pak náchylnější k chybám.
Všechny osobní ochranné pomůcky, které vydává nebo schvaluje WHO, odpovídají příslušným mezinárodním bezpečnostním normám.
Daň, kterou si současný výskyt Eboly vybírá na zdraví lékařského personálu, má řadu dalších důsledků, které dále ztěžují úsilí o omezení šíření epidemie.
WHO odhaduje, že ve třech nejpostiženějších zemích připadají na léčbu 100.000 lidí pouze jeden až dva lékaři a ti se navíc soustřeďují převážně na městské oblasti. Může to vést k zavírání zdravotnických zařízení, zvláště když personál odmítne nastoupit do práce ze strachu o život. Mimo jiné to může zanedbat bezpečné porody a léčbu malárie.
Skutečnost, že se u tolika zdravotnického personálu rozvinula nemoc, zvyšuje úzkost ve veřejnosti. V některých oblastech se na nemocnice pohlíží jako na inkubátory infekčních nemocí a pacienti se jim se svými obtížemi vyhýbají, což ovšem znovu snižuje přístup ke všeobecné zdravotnické péči.
Ztráta lékařů a sester ztížila i pro WHO zajišťování pomoci od dostatečného počtu zahraničních zdravotníků. Africká unie započala naléhavou iniciativu mezi svými členy k náboru zdravotníků.