Nežádoucí interakce léčiv jsou stálým problémem. Pokud lékař není klinický farmakolog a nemá celou pracovní dobu na to, aby studoval nežádoucí (a někdy i žádoucí) lékové interakce, tak to v pracovním vytížení těžko stačí. Léků je na trhu opravdu velké množství, pořád nějaké nové přibývají, nějaké mizí, někdy se po nějaké době zase vracejí zpět (třeba pod jiným jménem) apod. Kromě to ho pacienti dnes velmi často čtou internet a příbalové letáky a vyvozují pro sebe ne zcela přesné závěry.
Praktický lékař by měl znát celkovou medikaci svých pacientů a hlídat nežádoucí interakce. Nemusí kvůli tomu studovat desítky knih, existují programy, které tyto interakce hlídají. Považuji téměř za povinnost takový program používat, zvláště pokud má praktický lékař v péči seniory. A to má skoro každý praktik.
Dost se musím vnitřně smát, když slyším některé osoby, které nemají vazbu na praxi, jak je možné dát maximálně pět medikamentů najednou a potom by už na to měla být komise. Myslí to upřímně a dobře, ale je to v praxi nerealizovatelné. Samozřejmě, že každý lék, který se podává bez oprávněné indikace je špatně. Buď pacienta poškozuje, nebo jde minimálně o zbytečné vyhazování veřejných financí, jedná-li se o lék hrazený zdravotními pojišťovnami. I já se snažím podávat svým pacientům co nejméně léků a přesto někteří moji pacienti mají soupis léků na celou stránku A4.
Problém polypragmazie se týká hlavně seniorů. To je logické, protože senioři jsou většinou polymorbidní. Přitom jejich metabolismus již nemá tu výkonnost a ty rezervy, co za „mlada“. Většina seniorů má diabetes druhé stupně. Ti šťastnější to zvládnou dietou, spíše však užívají perorální antidiabetika, nebo si píchají inzulín. V optimálním případě jim stačí jedno antidiabetikum. První lék.
Většina seniorů má fibrilaci síní, buď užívají warfarin, nebo kyselinu acetylsalicylovou. Druhý lék. Valná část seniorů má hypertenzi a náběh na srdeční selhávání, takže se velmi často dává f uron s verospironem. Třetí a čtvrtý lék. Ledviny také začínají odcházet a je třeba udržovat hladinu kyseliny močové v normě, pátý lék. Velká skupina seniorů trpí nespavostí. Šestý lék. Převážná část seniorů má artrotické změny kloubů a bolestivou páteř. Sedmý lék. Hodně seniorů má nedomykavost kardie a gastritidu, tak dostanou inhibitory protonové pumpy, někdy jako ochranu žaludeční sliznice při užívání analgetik. Sedmý lék. Velmi často mají senioři venózní nedostatečnost. Osmý lék.
Častá je ischemická choroba srdeční. Devátý lék. Když se k tomu přičte velmi častá deprese a demence, tak se může počet léků zvýšit o další tři. Jedenáct léků. Velmi časté jsou nepravidelnosti stolice. Dvanáctý lék. Na závěr tohoto výčtu můžeme dát nějaký lék na zlepšení prokrvení mozku a jsme na třinácti lécích, které se podávají jednomu seniorovi v jeden den. A to bychom mohli pokračovat. Je tedy velmi těžké udržet nízký počet léků v medikaci staršího jedince.
Někdy zdravotní pojišťovny argumentují tím, že lékaři zbytečně léčí stáří. To je hloupost. Stáří se neléčí. Léčí se nemoci, které mají své jasné číselné označení v mezinárodní klasifikaci nemocí. Ale senioři prostě mají těch nemocí hodně a na jejich léčení mají stejné právo, jako mladší ročníky. Nelze někoho neléčit proto, že je stár. To by jistě před žádným soudem neprošlo.
Situace je o to horší, že u seniorů, alespoň podle mých zkušeností, nemá předpis léků v ruce jeden lékař, ale jde o různé léky od různých lékařů. Některé jsou od urologa, jiné od neurologa, jiné od internisty, jiné od ortopeda, jiné od endokrinologa, jiné od nefrologa, jiné od revmatologa, jiné od psychiatra atd. atd.
Praktický lékař nemůže svévolně zasahovat do medikace nastavené ambulantními specialisty. Jejich lékům nerozumí a někdy ani přesně nezná pohnutky, které vedli ambulantního specialistu k nasazení určitého léku. Některé léky ani praktik předepisovat nesmí. Takže praktický lékař může upravovat jen léky jím nasazené a jím předepisované a to je u některých seniorů jen malá část celkové chronické medikace. Není vlastně nikdo, kdo by měl konečné slovo. Snad jen pacient, který ale velmi často ani neví co, a proč vlastně užívá.
Netvrdím, že nejsou senioři, kteří užívají jen velmi málo léků, někdy dokonce žádný. Sám mám takové ve své péči, ale je to opravdu velká výjimka. Značná část seniorů užívá více léků asi tak, jak jsem popsal výše.
Vítám veškeré aktivity snažící se o omezení užívání léků, ale z pohledu své lékařské praxe moc nevěřím v nějaký významný výsledek.
Autorem článku je praktický lékař MUDr. MUDr. Petr Bouzek