Náhradní výživné – ano či ne?

Náhradní výživné je či má být, jednoduše řečeno, dávka ze státního rozpočtu, která má nahradit nevyplacené peníze od soukromé osoby. Tato tématika je atraktivní pro rozdavačné zákonodárce již dobrých 10 let, ale vždy se ukáže, že jde o problematiku dosti kontroversní.

Koncepce MPSV pro období 2015 – 2017, s výhledem do roku 2020 uvádí v odstavci 3.5.3. Systém nepojistných sociálních dávek a podpora pěstounské péče toto:  „… Na základě rozhodnutí vlády předložit věcný záměr zákona o zálohovaném výživném či jiný materiál řešící situaci neúplných rodin s dětmi.“  Zde je třeba říci, že materiál komplexně navrhující podporu neúplných rodin s dětmi je jistě diskusehodný, ale něco kvalitativně jiného než isolované náhradní výživné.

Při tom sám pojem výživné, či alimenty, je dnes už nevýstižný, jeho cílem není primárně nákup potravin pro dítě, ale vyrovnání jeho životní úrovně s rozvedenými rodiči. Zajímavá je i statistika mezi povinnými osobami, ze které vyplývá, že neplatících není ani 10%.

Podstata všech konceptů náhradního, eufemisticky zálohového výživného je ta, že oprávněná osoba dostane celé dlužné výživné nebo jeho část jako nevratnou státní dávku. Na státu – nejspíš úřadu práce, má být nejen její vyplacení, ale i zpětné vymáhání od osoby povinné. Zde se dostáváme nejen do ingerence práva veřejného do práva soukromého, ale vědomě se posiluje pozice dlužníka. Ani stát a ani nikdo jiný totiž nemá tolik možností vymáhat výživné jako právě oprávněná osoba. V praxi to vypadá tak, že nakonec je vymožen jen zlomek vyplacené dávky, např. vedle, ve SR je to mezi 3% - 5%.

Největší slabinou tohoto konceptu je, že řeší jen důsledek a nikoli příčinu problému. Navíc je to řešení pasivní, které ani oprávněnou osobu nenutí něco pro své pohledávky udělat.

Pokud by vyplácení náhradního výživného trvalo několik let, dostává se povinná osoba do nesplatitelných částek a do situace osobního bankrotu. Tím je po pohledávce státu veta.

Zanedbatelný není ani nepřímý psychologický efekt placení cizích dluhů, jen se podpoří nemorální chování neplatičů – „Však to pracák zaplatí a na mě si nic nevezmou“. Fakticky se říká, že být nezodpovědným je výhoda, oni to zodpovědní zaplatí.

Situace s výživným je už dnes reflektována v zákoně č.110/2006 Sb., kde se v § 7 odst. 2 výživné chápe jako započitatelná položka příjmů. V praxi to vypadá tak, že úřad práce každý měsíc zjišťuje, zda bylo výživné uhrazeno nebo ne a podle toho úřad postupuje dál v dávkách hmotné nouze.

Jako efektivní a logické, právně čisté a k rozpočtu neutrální se tak jeví posilovat postavení osoby oprávněné při vymáhání jejích pohledávek za neuhrazeným výživným. Zde je možno poukázat na iniciativu spolku Asociace neúplných rodin, a to na její stránku www.vasevyzivne.cz. Pokud by se MPSV vydalo cestou podpory této metody rozšířením na celou ČR, bude to systémovější než celá nová agenda úřadů práce. Úřad práce by měl oprávněnou osobu vést k tomu, aby se o peníze svého dítěte včas a efektivně starala.

Snaha vyplácet rozpočtové peníze při osobním selhání jednotlivce vyvolává ještě další, neméně vážnou otázku, kde taková podpora končí? Třeba, zatím v nadsázce - mělo by se vyplácet bolestné, když si zlomím ruku a nejsem pojištěn? Měla by se se mi uhradit částka peněz ve ztracené peněžence? Měl by se státní rozpočet podílet také na úhradě dluhů, které jsem nadělal?  

David Kafka

Kategorie: 
Hodnocení: 

HaSIM newsletter

Mějte přehled o našich novinkách!