V pondělí 20. 6. 2016 proběhla na půdě vysoké školy CEVRO institut konference ke konceptu náhradního výživného. Konferenci pořádalo Centrum zdravotně-sociálních studií CEVRO institutu a pozvání přijali odborníci z praxe i zástupci státní správy – legislativy i exekutivy (profily jednotlivých řečníků naleznete v příloze).
Úvodní prezentace Ing. Davida Kafky, kterou v jeho nepřítomnosti uvedl Ing. Petr Hanuš, zmínila předchozí snahy o zavedení náhradního výživného a vybraná fakta. Podle dat ČSÚ se průměrná výše pohybuje nejčastěji mezi 2.160 a 3.280 Kč, 73 % rodičů ji hradí pravidelně, 10% z rozhodnutí soudu, 10% dětí ji nevyžaduje a 7 % neplatí nebo platí nedostatečně. Celkem se hovoří o 46.000 rozsudcích a 10.000 osob je za neplacení výživného v současnosti souzeno nebo již ve výkonu trestu. Padly i nejčastější důvody neplacení: nechuť nebo snaha uškodit, nesouhlas s rozhodnutím soudu o svěření do péče, nezájem o dítě, oprávněný výživné nevymáhá, platební neschopnost, pobyt ve vězení nebo jiné instituci, pobyt neznámý nebo v zahraničí (cizinci). Návrh v současné podobě přináší de-facto novou dávku, jejímž nositelem by byl Úřad práce a nárok na ni vzniká při několikaměsíčním prodlení. Jakmile se začne čerpat, automaticky to znamená žalobu na neplátce a současně vzniká dluh vůči státu.
Podle Ing. Kafky se tak jedná o dávku s nepatrnou vidinou návratnosti, navíc založenou na mylné představě, že stát má více možností ji vymáhat a celý problém se řeší od konce.
Na příspěvek navázala Mgr. Kateřina Jirková a přinesla pohled oddělení nepojistných dávek MPSV. Ministerstvo by novou „zálohovou“ dávku mělo administrovat ačkoliv, jak sama přiznala, nemá data o efektivitě. Dávka je ze své podstaty nenávratná a proto by bylo realističtější využít stávajícího systému, s drobnými úpravami např. v přídavku na dítě.
Další řečnicí byla JUDr. Libuše Kantůrková. Zdůraznila význam rodinného práva a nutnost jeho rozhodování zkušenými soudci i specializovanými senáty. Problémem může být i určitá jednoduchost rozvodového řízení, role rodiny je dnes upozaďována a rodiče si neuvědomují všechny důsledky svého jednání. Stanovení výživného je komplikovaná agenda a v praxi dochází k rozdílnosti rozhodování. Proto Nejvyšší soud ČR dokončuje stanovisko k metodě jeho určování. Současně, kde je to možné, je třeba více využívat vyživovací povinnosti prarodičů.
Bc. Lenka Kohoutová zmínila absenci pravidel financování osobních potřeb v sociálních službách. Konkrétně u dětí v ústavní péči se hradí z příspěvku na péči a příspěvku na dítě. Vzhledem k tomu, že rodiče nebo opatrovníci často neplatí stravné či jiné potřeby svých dětí, dotýká se neplacení výživného i této oblasti péče.
Na otázku návratnosti - vymahatelnosti nové dávky navázal Mgr. Jakub Stárek. Ačkoliv je výživné při exekuci vyřizováno jako předností pohledávka, stále je její uspokojení pod průměrem. Stát by sice měl možnost vymáhat výživné přes soudy, tam ale chybí výraznější motivace. Ta je naopak dostatečná cestou přes soukromé agentury, tam jsou ale praktiky často za hranou zákona. Zbývají tedy soudní exekutoři a i zde je problém výrazného nárůstu nákladů s tím spojených a následné eskalace dluhové spirály.
Mgr. Lada Wichterlová přinesla pohled neziskové společnosti. Vzhledem k nárůstu jednorodičovských rodin na současných 488.000, z čehož je výrazné procento ohroženo chudobou, je zájem politiků namístě. Na druhou stranu je nutné myslet na to, jak jednotlivá řešení ovlivní situaci samoživitelů.
Příspěvek od Bc. Romany Dohnálkové se věnoval pohledu z praxe. OSPOD by měl v širší míře využívat prostředků mediace, kde je vysoká míra úspěšnosti při uzavírání dohod. Nejlépe směrujících ve společnou péči, kde není potřeba určovat výživné. V případě jeho stanovení je naopak nezastupitelná role policie, která v rámci trestního řízení má za úkol neplatiče najít a přimět k jednání. Zálohované výživné by bylo v každém případě krokem zpět, protože přenáší odpovědnost na stát.
Ve svém závěrečném příspěvku to potvrdil i MUDr. Milan Cabrnoch, ředitel Centra zdravotně-sociálních studií CEVRO institutu. Za hlavní nedostatek konceptu náhradního výživného považuje snižování morální povinnosti placení.